Život na čtyřech nohách- druhá část
V minulé části jsem líčila, jak jsem se ke kočkodlakům vlastně dostala.
Od chvíle, kdy mě Eli škrábla, uplynulo několik týdnů. Pomalím krokem se k nám přibližovala zima. Mě to ale nevadilo. Jako každý den jsme šli do školy. Vždycky jsme procházeli kolem jednoho domu. Byl něčím zvláštní, ale nikdy jsem se u něj nazastavila a nedívala se do jeho malé zahrádky. Ale to se změnilo.
Už jsem to nebyla já. Cítila jsem se jiná. Opuštěná od kamarádů a rodiny. Jediný, kdo o mě věděl byla Brixie. A Mlugi. CHodila jsem pořád s hlavou svěšenou. Neskotačila jsem ani jsem nezpívala. Posmutněla jsem. Skličovala mě úzkost a sebecítění. Vypadala jsem příšerně. Mluvila jsem málo a jídla jsem e skoro nedotkla. Máma říkala, že na mě nejspíš něco leze. Chřipka nebo angína. Jediné, co mi dodalo trochu lepší náladu byl zvonek. Malý zvonek, který jsem si postavila na poličku v pokoji. Jeho zvuk mi dodával sílu a štěstí. Malé, ale přece nějaké. I sny jsem měla jiné. Byly v nich kostely, kopce, dlouhé nekonečné pláně, jezdec na koni a zvon. Kostelní zvon. Na konci akždého snu jsem slyšela jeho mocný příjemný zvuk.
Eli mi řekla, že moje chování je normální. Že si nemusím dělat těžkou hlavu. Pak mi řekla, že se dlouho neuvidíme a až se vrátí, že jim s něčím pomůžu. Mě bylo jedno, jestli jim pomůžu nebo ne. Kočkodlakem jsem se stala nedobrovolně. To mě nejvíc užíralo. Proč mě potřebují? Tato otázka se mi vybavolala při každé příležitosti. Brixie i Mlugi jsem nechtěla trápit. Něchtěla jsem jim říkat, že je mi špatně. Že celé noci mě pronásleduje černý stín. Ale ony poznali, že je se mnou něco špatně.
Dům se mi zdál jiný. Něco mě k němu neuvěřitelně táhlo. Nějak síla mě s ním spojovala. Jednou jsem kolem něj šla. A zastavila jsem se. Na okně seděl černý kocour. Byl mi povědomí. Podívala jsem se mu do očí. A jen tak pro sebe jsem si řekla. Koho asi je?. V hlavě se mi ozvalo Já nejsem ničí. Jsem svůj vlastní pán. Vyděsila jsem se. Kocour používal telepatii. Protáhl se a pak mi řekl Eli ti vzkazuje, že se zposdí. Řád má výpravu. A v tu chvíli mi to docvaklo. Ten kocour byl jeden z kočkodlaků, které jsem potkala. Obě moje kamarádky se na mě nevěřícně hleděli, když jsem jim řekla, že ten kocour se mnou mluví.Během dalších dní jsem si popovídala ještě se dvěma kočkodlaky. Oba byly docela milí. Až na to, že Brixie neměli rádi. Říkali mi, že se spolčila s vlkodlaky. Mlugi zase jakoby hypnotizovali. Stála tam a hleděla na ně neschona se odtrhnout.
Eli se po měsíci vrátila. Unavená ale v pořádku. Nechtěla mi však říct, co dělala. Neproměnila jsem se, tím jsem byla vlastně pořád člověk. Ani do kočičí podoby. O novech jsem byla aktivnější než kdy jidny. Brixie v klidu mě nechala řádit. A já zase ji o úplnku. Navzájem jsme se hlídali. ELi mi kladla na srdce, abych se s ní nestýkala. ,,Vždyť se kamarádíčkuje s vlkodlaky. To není normální " říkala mi. Já se však naše přátelství nechtěla zničit. Bylo pro mě příliš cenné.
Bylo mi jedno, jestli se stýká s vlkodlaky. Kvůli téhle maličkosti mi Eli zakázala chodit na jejich schůze. ,,Dokud se s ní budeš stýkat, máš vstup zakázán" řekla mi. Co jsem měla dělat. Bud kamarádka nebo smečka. V tu chvíli přede mnou stál těžký úkol. Rozhodnout se.
Konec druhé části.







