Zpěv azurových ptáků moře
Lidé dělají hlouposti. To není nic nového pod sluncem. Vrhají se po hlavě do nebezpečí, chodí v zimě v kraťasech a v tílku, koupou se v rybníku plném sinic, uzavírají bláznivé sázky a pokouší štěstí. Přiznávám, že nejsem zrovna nejsvatější člověk a že i já dělám občas blbosti. Jenže já udělala tak velkou hloupost, že to snad není možné. Zničila jsem jeden z nejkrásnějších momentů mého života. I života ostatních lidí. Nikdy si to neodpustím. Jen doufám, že se můj čin dá ještě napravit. Nebo ale z celého srdce tomu věřím. Mám smíšené pocity. Strach, zklamání, bolest, únava, ale i usmíření a vlídnost. Tato směsice mi ale nekazí můj stálý úsměv na tváři. Ano, jsem zvláštní. Měla bych sedět někde v koutě a zpytovat své svědomí. jenže já sedím na posteli a dívám se z okna. Hlavou se mi honí tisíce myšlenek. Tělo mi říká, že mám jít spát,ale mysl je čilá. Venkovní vzduch proudí ventilací do pokoje. Vůně květin ze záhonů zahrádkářů je úžasná. Rozpoznávám je lehce. Je to růže, karafiát, levandule, tulipány, macešky a narcisy. Slunce se jemně opírá do šedivých tabulek skla a ozařuje nohy mé postele. Je ticho. I ptáci jsou výjmečně potichu. Není slyšet ani veselé štěbetání kosa, co pravidelně létá kolem okna. V bílé noční košily a s bílou čelenkou vypadám jako bílý přízrak. Bílé stěny pokoje působí trochu stísněně. Není na nich žádný obraz, plakát nebo připíchnutá fotka. Jen čistě bílé sněny. Všechno v pokoji je bílé. Stěny, noční stolek, postel, dveře, parapet, rozhrnuté záclonky a malá polička nad postelí. Není tu žádná televize, počítač, internet ani mobil či digitální budík. Cítím se trochu odříznutá od technického světa. Kartáček na zuby, pasta, kniha Je to v pohodě miláčku, kartáč na vlasy, tužka a bílá souprava na každodení nošení. Tohle vše je můj majetek. Souprava je přehozená přes postel, věci na higienu na parapetu a zbytek na nočním stolku. Nevíte, kde jsem? Já vam to řeknu. Jsem v nemocnici. Přesněji na psychiatrické léčebně. Chtěla jsem zemřít, kvůli té věci, co jsem udělala. A než přijde sestra a dá mi léky, povím vám můj příběh.
Od jakživa jsem milovala moře. Protože jsem se mu hodně podobala. Moře je tiché, klidné a nebrání se,když mu někdo něco udělá. Je tiché, i když jej lidi znečistují odpadky, zabíjí jejich obyvatele a vypouští do vody nebezpečné a jedovaté látky. Co dělá moře? Nic. Jen stojí a mlčky trpí. Já jse mu podobám v tom, že když mi někdo taky něco udělá, je mi to jendo. Když na mě někdo vylije horkou kávů, šlápne mi na nohu nebo se mi posmívá kvůli botám. Já jen stojím a nic neříkám.
Jednou v létě jsem měla dovolenou na celý měsíc, a tak jsem se rozhodla zajet si na strýcovu vilku u moře. Strýc vlastní malý ostrůvek a půjčil mi jej. Během balení jsem si do kufru házela i nepotřebné věci jako zimní boty, pláštěnku a deštník. Bylo mi jedno, co do kufru dám, jen jsem chtěla být u moře. U mého živlu. Letadlo se konečně po 28 hodinách zvedlo ze země. Byla noc, takže jsem se sluchátky v uších poslouchala hudbu. Nehctěla jsme jít spát. Po 5 hodinách letu konečně přistálo na malém letišti. Musela jsem na strýcův ostrov lodí. To nebyl problém. Strýc mi vše zařídil. Na letišti mě čekal jeho syn, můj bratranec. Pracuje sice jako řidič autobusu, ale občas se rád sveze na motorovém člunu. Takže můžete hádat, čím jsem na ostrov dojela. Bylo mi dobře. Za 15 minut jsem vystupovala v malém přístavišti. A to co jsem viděla, mě dočista omráčilo. Pláž nebyla čistá,ale plná odpadků. Cigaretové nedopalky, plastové kelímky a pytlíky, plechovky a další. Připadala jsme si jako na skládce. Kufr jsem mrskla do kouta svého pokoje a šla jsem na pláž s igelitovým pytlem. nejsem žádný ochránce přírody,ale tohle už bylo na mě moc. Začala jsem postupně sbírat odpadky. Ani obrovský pytel an ně nestačil. pracovala jsem celý den. Večer, když pláž byla naprosto čistá jsem šla s klidnou myslí spát. Ani kufr jsem si nevybalila. Jak jsem padla na postel, tak jsem okamžitě usnula.
Druhý den vstanu a vyhlédnu z okénka svého pokoje, kde mám krásný výhled na pláž. Byla znovu špinavá a plná odpadků. Neváhala jsem, umyla jsem se vlažnou vodou, k snídani si dala toust a šla sjem uklízet. K obědu rohlík s máslem. Bez večeře. Večer jsem znovu padla a usla. A takhle to bylo den co den po celých 14 dní. Automaticky jsem se oblékla,vzala pytel a šla na pláž. Už ani jsem se nekoukala z okna. Jendou, byla to sobota, jsem šla do koupelny, vysprchovala se a náhodou jsem se podívala z okénka koupelny. A co nevidím. Pláž byla čistá, jak jsem ji včera uklidila. Vyběhla jsem ven. Nebyl to klam. Byla krásná a čistá. Letěla jsme pro plavky a šup do vody. Potřebovala jsem se vykoupat v moři. Krásná čistá voda, krásná pláž a krásné počasí. Bylo mi krásně. Věděla jsem, že moje práce získala štavnaté a velké ovoce. Celý den jsem plavala v moři nebo jen polehávala na sluníčku. Večer jsem si chtěla vyjít na noční koupání. Myslím, že modré dvojdílné plavky mi musely slušet. A znovu jsem byla ve vodě, kde nebyl ani papírek ani pytlík. Plavu asi takhle hodinu, když vidím malé modré světýlko, někde v dáli na obzoru. Letadlo, napadlo mě. jenže letadlo modře nesvítí. Pak s oběví další modré světílko a třetí. Vytvářela takový nepravidelný body trojúhelníku. A blížilo se to ke mě. Stála jsem s pusou otevřenou. Světlo bylo oslepující. Zakryla jsem di rukou oči, obych z toho jasu neoslepla. Světlo přistálo na pláži přede mnou. A co nevidím. Na pláži stáli tři velcí modří ptáci. No, spíš azuroví. Měli jemné uhlazené peří, dlouhý štíhlý krk, korálkové oči a dlouhý třpitivý ocas. Klapání jejich zobáku mi připomínalo jednu melodii, kterou jsem slyšela, jak si ji pobrukuje bratránek. Ptácí na mě hleděli a nebáli se. Jeden ke mě přistoupil a já si jej pohladila. Spokojeně pískl a jemně mě klovl do prstu. Pochopila jsem, že mě má rád. Ostatní ke mě přišli taky a každého jsem si pohladila. Pak naše trio azurových ptáků se vzneslo a začalo nade mnou kroužit. A začli zpívat. Sladký hlas plný krásy, štěstí, spokojenosti a lásky se linul nejen na ostrově,ale linul se i po moři na pevninu. Lidé přestali k sobě cítit nenávist a začali se mít rádi.
Pochopila jsem, že tohle je dar za moji těžkou práci. Světový mír a spokojenost. Ptáci naposled zakroužili a odlétli. Chtěla jsem za nini křiknout, aby neodlétali, ale byli pryč. Jak dým a mlha se vypařili. Už jsem měla dost koupání a proto jsem si dala pořádnou sprchu s teplou vodou. Vědla jsem, že to co jsem zažila bylo neuvěřitelné. Sedla jsem si k televizi a zapla zprávy. Na obrazovce se ojevil moderátor v košili. S mirofonem chodil po ulici osvětlenou lampami. Všude kolem byla nejspíš oslava. Právě se ptal jednoho muže v modrém kostýmu připominající slepici nebo papouška. ,,Proč je tu takové veselí?" ptal se moderátor. Muž se usmál a začal vyprávět . ,,Kdysi dávno žili na ostrově tři azurový ptáci moře. Měli dar usmířit lidi a dát jim štěstí. Jendou však ropný tanker nedaleko havaroval a ropa se vylila. Ptáci se naštvali, že ničíme jejich domov a odlétli. Jedna věštkyně vyvěštila, že se jednou ptáci vrátí a přiensou nám mír." Moderátor poděkoval za rozhovor a začal si povídat s nějakou ženou. Vypla jsem televizi. Všechno mi bylo stoprocentně jasné. Ti ptáci byli ptáci moře. Objevili se mi, protože jsem vyčistila pobřeží a moře, což je jejich domov. Druhý den jsem čekala, jsesli se objeví znovu. A taky že ano. Přilétli, nechali se pohladit, zazpívali svoji píseň a odlétli. Vždycky, když odlétli, bylo mi smutno.
O týden později jsem šla na pláž za ptáky. Už jsem si an ně zvykla. Další den jsem měla odjet zpátky domů. Byla jsem rozmrzelá. Přišel mi dopis od kluka, co jsem s ním chodila. napsal mi,že ho už nezajímám a že si našel jinou. Kypěla jsem vzteky. Ptáci přiletěli. Já jsem pořád myslela a něj a jeho novou holku. Kdyby tam byli, ihned bych je zabila. První pták ke mě přišel a chtěl pohladit. Mě se vybavil obraz kluka, jak líbá svoji novou holku. Nebyla to žárlivost. Ale vztek. Mávla jsem rukou a řekla jsem: ,,Jdi pryč ty jedna hnusná modrá slepice, co neumí zpívat. Táhněte všichni k čertu, nemám na vás náladu." Vlastně jsem to nechtěla říct, ale vztek mě dočista ovládl. Modrý pát svěsil hlavu a smutně zazpíval. najednou mě přešel vzet. Pochopila jsme, co jsem udělala. ,,Promiň" řekla jsem. On ale se zvedl i se svými kamarády a zapěl píseň tak smutnou, že by to rozbrečelo kámen. V tu chvíli by bylo všechno zajedno. Zničila jsem si svoje štěstí. Věděla jsem, že ptáci odlétnou a nikdy se nevrátí. Jejich píseň dostala najednou slova:
Žili jsme desítky let v zapomění,
Ve snách jsme se vám zdáli.
Věděli jste, že jsme ptáci ušlechtilí,
a možnost návratu jsme vám dali.
Ty jsi však měla srdce z kamene,
slova jsi použila jako kuši.
Ranila jsi nás na těle,
i na naší duši.
My věštíme,
že toho budeš litovat.
Naše přátelství rušíme,
svědomí své budeš zpytovat.
Poseldní tón smutné písně dozněl a ptáci byly pryč. Seděla jsem tam a nevěděla jsem, co dál. Zničila jsem světové štěstí a mír. A nikdy se nevrátí. Bylo mi na nic. Moje svědomí bylo černé jako nejčernější noc. Nebalila jsem si věci. Věděla jsem, že nemůžu bez štěstí žít. Že než vyjdu z domu, spadne na mě strop nebo mě na silnici přejede auto. Stejně umřu,tak i tak. Chtěla jsem svůj život jendou a provždy ukončit. Bratranec přijel. Šel mě hledat. Potichu jsem se vplížila na člun a nastartoavla. Zešílela jsem. Člun zaduněl a já odjela. Bylo mi jedno, co udělám. Chtěla jsem hlavně zemřít a rychle. Člun nrazil na molo. Ani jsem nevypla motor. Vyskočila jsem ze člunu a běžela ulicí. Byla tichá, protože lidé spali. Přiběhla jsem na náměstí, kde se konala výstava soch. Vběhla jsem do jednoho z okolních domů a brala jsem schody po třech. A najednou jsem stála na střeše. Lidé jakoby pochopili, co chci udělat a ztichli. Jeden z policistů z ochranky řekl něco do telefonu. Stála jsem na střeše. Jen jediný krok a byla bych v zemi snů. V zemi mrtvých. Už jsem viděla svoji babičku, dědu a mámu. Dívala jsem se na prázdnotu pode mnou. najednou se mi zatmělo před očima. Zakymácela jsem se a padala jsem prázdnou temnotou. Cítila jsem, že každou chvíli dopadnu a tvrdou zem. Ale nic. jen jsem padala. Zavřela jsem oči a čekala svoji smrt. Doapdla jsem však do záchrané plachty. Nejspíš hasičů. pak jsem omdlela.
Když jsem se probudila, byla jsem připoutaná k lůžku. Jenom ruce, asi abych se nezabila. Nade mnou stála setra. Vlila mi do krku hnusnou červenou vodu. Byly v ní rozpustěné nějaké prášky. To množství mě dokonale uspalo. Zdál se mi sen.
Stála jsem na pláži a hleděla jsem do vody. Po chvíli se voda změnila na písek. Pak na zelenou trávu. Přeběhla jsem trávu a běžela jsem k osobě, která tam stála. ,,Babičko," křičela jsem. Moje babička se usmála. A objaly jsme se. Pak jsme si sedly. Pohladila mě po vlasech. Bylo mi znovu 5 let. Řekla mi ,,Víš, to co jsi udělala bylo špatné. Ale zase na druhou stranu jsi chtěla obětovat svůj život, abys vše napravila. Neboj se, jednou se azuroví ptáci moře vrátí a znovu uslyšíš jejich píseň." Pak vše zmizelo. Probudila jsem se. ležela jsem v posteli. Už jsem nebyla připoutaná. Po několika testech lékaři řekli, že musím u nich nějaký čas zůstat. A tak tu jsem. Pořád doufám, že babička měla pravdu a že se ptáci vrátí. Věřím tomu celým svým srdcem.








No, článek jsem včera dost dloho opravovala a několikrát četla, smůla, úpravy jsem špatně uložila...
Na to abych to kontrolovala znovu nemám nervy, proto to dělat nebudu. Přečíst by se vám to mělo povést stejně, ale chybyček tam najdete více než v jiných článcích.
Jinak dávám článku 4 a půl hvězdičky, jiné články se ti vedou lépe, vidím že jsi se nesnažila na plný počet... Ale je to stejně úžasné jako tvé jiné články, tak snad se to bude líbit ostatním alespoň stejně jako mě.