close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Příběh s anketou

8. srpna 2012 v 14:17 | laonet |  Naše příběhy - vymyšlené...

Příběh s anketou


Byla chladný večer. Slunce už nehřálo a rychle se sklánělo k obzoru. Ani měsíci se nechtělo vyjít na svou pouť po obloze. Vzduch byl cítit úzkostí, žalem a strachem. Cítili jej všichni, co procházeli kolem domu číslo 15. Dům s popisným číslem 15 byl činžovní dům a 8 patrech.Bydleli v něm rodiny s malími dětmi, starší lidé a mladé manželské páry.

Na schodech tohoto domu seděla dívka. Bílé tričko měla promáčená od slz. I její legíny byly zmáčené. Nebyl vidět její obličej, protože měla hlavu v dlaních. Brečela. Slzy ji stákali po tváři, dopadali na schod a tvořili malou louži. Lidé, co kolem domu procházeli se ani nezastavili, nepohlédli na dívku a ni se jí nezaptali, co se stalo. Je rychle přesli, jen aby se na ni nemuseli podívat.


Dívka se jmenovala Jesica Brec. Bydlela v domě číslo 15 s rodiči a sourozencem. Jenže od tohoto dne byla sama. Její matku a otce srazil nákladám, když jeli domů. A její bratr dostal infarkt. Všichni zemřeli. Byli jediní, koho ještě na tomto světě Jesica měla. Neměla žádné příbuzné, kamarády a ted ani rodinu. Byla sama. Samatota. Jediná věc, které se kdy bála. Ted ji měla čelit. Jenže to nedokázala. Smířit se s tím, že je sama. A že musí žít dál. Nejméně hodinu ješte seděla na schodech a litovala, že se kdy narodila. Chodci se snížili z 100 na 2 za hodinu. Byly to především lidé, vracející se z pozdní směny a zamilované páry.

Padla noc. Měsíc vykoukl a zazářil na obloze. Byl úplněk. Hvězdy však skryl mrak. Jen měsíc ted vládl na obloze. Dívka zvedla hlavu. Měla jemné dívčí rysy, zelené trávové oči, vysoké čelo a husté hnědé vlasy. Ojala oběma rukama svoje kolena a zadívala se na druhou tsranu ulice, kde stál obchod s použitými klavíry. její nářek pomalu velmi pomalu ustával. Občas se zalkla a spolkla pár slz. Milovala hudbu. Hlavně zvuk klavíru a houslí. jenže ted neměla nladu na žádnou hudbu. Na žádnou radost všedního života. Padl na stín. Stín samoty, zoufalství a strachu. Hlavou ji zněla jen jenda věta: Jsi sama a nic nenaděláš. Zhluboka se nadechla a nutila se ke klidu. Věděla, že tu nemůže sedět a brečet celou noc. Mus něco dělat. jediné, co ji přišlo logické ted udělat byla nejhorší věc, jakou může člověk sám sobě udělat. Rostřeseně vstala a vešla do domu. jako obvykle je nezamkla. Vyšla pár schodů a opřelase do dveří. Do dveří jejího bytu. Byt byl původně její, bratrův a jejich rodičů. Ted byl však jen její. Nechtěla žít někde, kde ji všechno připomínalo tátu, mámu a brášku Rica. Sedla si do kuchyně a vzala čistý papír. A napsala:
Já Jesica Brec po své smrti odkazuji všechen majetek na charitativní účely. 
 

Tuto krátkou zprávu považovala za svou závět, neboli poslední vůli. Odložila papír na viditelné místo na stole a dopila studenou kávu s mlékem. Ještě dnes ráno ji ji vařila její máma. Vstala a přešla ke dveřím svého pokoje. Během pár minut se vrátila oblečená do tílka a kraťasů. Na nohou měla lehké žabky. Vyapdala, jakoby si chtěla zajít na pláž. jenže ona na pláž nešla. Pomalu se odsunula ke dveřím. Zamyslila se, jestli má cenu zamykat. Nakonec usoudila že má, ale klíče dala správcové do schránky. Seběhla schody a vyšla z hlavních dveří.

Ovanul ji proud studeného vzduchu. Bylo nanejvíš 6 stupňů nad nulou. A ona jen v tílku a kreťasech. Trochu se otřásla. Neměla ráda zimu.ted ji bylo ale jedno, jetli je zima nebo léto. Pomalím krokem se vydala k mostu Neštastné lásky. Původní jméno bylo most sv. Karla. Jméno Neštastné lásky získal, když z něj do řeky skočil zamilovaný pár Juliet a Rayen. Rodiče, příbuzní a okolí nechtělo, aby tihle dva spolu něco měli. Poslední slova řekli společně ,, Radši něžít, než žít a být neštastní" Ani jeden nepřežil. Rodina se z toho zhroutila a na výraz omluvy dali oba do společného hrobu. Co říct, láska je slepá a bolí.

Po silnici přijelo auto a zabočilo do vedlejší ulice. Jesica přemítala, jaké to je, když vás srazí auto. Myšlenka ji opustila až u mostu Neštastné lásky. Lampa elektrického osvětlení poblikávala a osvětlovala zídku pomalovanou různými obrázky a vzkazy. Ji však zajímali jen malá schůdky, které vedly na starou rampu s betonovým základem. Věděla, že ti schode již sestoupilo mnoho lidí. A jen malá část zůstala naživu. Několik kroků a už stála na rampě. Nebyla kluzká, protože už týden nepršelo. Sedla si a nohy dala přes okraj, takže ji viseli ve vzduchu. Přemítala nad různými otázkami. Existuje bůh, Co je po smrti? Má cenu žít? Proč existují vůbec lidé? její myšlenky jakoby měli křídla. Vznášeli se nad hladinou řeky a pak se zvedly a mizeli v dáli. Jesicu čím víc táhla podivná síla k vodě. Její lesklá hladina ji připomínala zrcadlo, do kterého se se svojí mámou dívali, když byla ještě malá. Chtěla skočit, ale něco ji drželo. Byl to strach. Strach z neznáma a ze smrti. Chtěla zemřít, ale nemohla.

Ulicí se rozezněl zvuk kopyt. Jesica si pomyslela ,,To určitě vedou koně ze stájí nebo je to vůz" Klapot se zastavil a pak to vstoupilo na most. Jesica byla zvědavá co to je. Ale víc ji zajímala vodní hladina. To se zastavilo uprostřed mostu. Pak uslyšela hlas. ,,Děvče, nesed tam! Akorát spadneš a já neumím plavat" Jesica se pobaveně ušklíbla. ,,Mám důvod tu sedět. Prosím odejdi a nech mě tu rozjímat před sebevraždou" Hlas nachvilku zmlkl a pak řekl váhavě ,,No dobře, když chceš. Ale nejdřív se na mě podívej a řekni, jestli nejsem tvoje halucinace" Jesice to nedalo. Vstala a vyšla po schůdkách na most. Nevěřila svým očím. Uprostřed mostu stál kentaur. Měl hnědé konské tělo, hnědé vlasy, mírně zakulacený obličej, dlouhé svalnaté ruce a dlouhý ocas. Nohy byly na první pohled silné a odolné. VZtáhl k ní ruku. ,,Jsem Hawt. těší mě, že se můžu seznámit s tak krásnou dívkou" Jesica byla zkoprnělá. Nevěřila na takové bytosti. Ani na duchy. Jen stála a zírala na něj. Hawk pochopil usmál se a pak k ní blíž přistoupil. Pohladil ji po vlasech a klidně ji řekl. ,,Jsi krásná a nezasloužíš si takhle zemřít." Vzal ji za ruku a odvedl ji do prázdné uličky. Uklidnil ji a pak ji posaidl na bednu od automobilových součástek. Jesica byla najednou unavená. Oči se jí klížili. Než usla ještě ze zaptala ,, Kdo jsi doopravdy?" Hawk se zatvářil překvapeně a pak řekl ,,To zjistíš sama" Jesica zívla a usla.

Zdál se ji krásný sen. Seděla na louce plné jarního kvítí. Všude létali modří, růžový a žlutí motýli. Cítila se báječně. Najendou ucítila, jak ji na hlavu padá voda. Otevřelka oči. Neseděla na bedně ale na rampě. Nevěřila, že se ji to zdálo. Cítila jeho přece Hawkovi ruce, jeho dech a jeho přítomnost. Byla tak zabraná do toho, že úplně zapoměla, že je zoufalá a že chce zemřít. lidská myšlenka je silnější než cit. To ji alespoň vždy říkala její máma. Vstala a šla domů.

Sedla si ke stolu a podívala se na její jakoby závěť . Připadala ji nesmyslná. Zmačkala papír a obloukem jej hodila do koše. Hlavou se jimihali jedna myšelnka za druhou. Už se necítila samotu. Pochopila přece, že se samoty už nebojí. Že se bojí už jen smrti. Podívala se na stůl. Hrníček od čaje, pytlík bonbonů, dopis od sousedky (Prosím, v době mé nepřítomnosti se mi starejte o moje fialky) a krabička. Jesica si krabičky na stole všimla až ted. Nikdy ji enviděla. Byla vyrobena z cedrového dřeva. Na vršku bylo napsáno. Až příjde čas, vystoupí z nás a ukáže cestu dál. Byla neuvěřitelně zvědavá. Nedolala pokušení a vzala krabičku do ruky. Byla lehká jako pírko. Otevřela ji. Na dněležel stříbrný náhrdelník s jakýmsi přívěškem a malý papírek na kterém stálo:,, Ted už víš, kdo jsem. Hledej mě a najdeš. " Nechápala, co tím pisatel myslel. Zvedla k očím řetízek. Přívěšek se na něm vesele pohupoval. Byl ve tvaru kentaura.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama